Je líný, nechce se mu to dělat 

Proč dítě „nechce" a jak mu můžeme pomoci

„Je líný, nechce se mu to dělat." Tuhle větu slýchám od rodičů na terapii velmi často. Objevuje se často také v diskuzích a komentářích na sociálních sítích: „Moje dítě je líné, nechce spolupracovat."

Děti nejsou líné

Nemyslím si, že by děti neměly chuť pracovat. Nemyslím si ani to, že by nás chtěly vědomě bojkotovat. To, co dospělí označují za „lenost", je ve skutečnosti signál, že dítě nezvládá činnost ve formě, v jaké mu byla nabídnuta.

Svým chováním nám říká: „Tudy to pro mě nejde."

První krok: podívat se do sebe

Naše postoje a emoce mají obrovský vliv. Když se v terapii nebo při domácím tréninku něco nedaří, je dobré se nejprve zastavit a podívat se dovnitř sebe:

• Jaké mám očekávání?
• Co si o svém dítěti právě teď myslím?
• Neozývá se ve mně starý hlas „děti jsou líné"?

I já jako terapeutka se s tím setkávám. Když terapie nejde podle plánu, první otázka směřuje na mě: Jak se u toho cítím? Jaký postoj si nesu na sezení?

Druhý krok: podívat se na dítě

Na začátku své praxe jsem pracovala s dětmi s těžšími diagnózami – autismem, dětskou mozkovou obrnou, epilepsií či kombinovanými vadami. Tyto děti mě naučily zásadní věc:

A to je to, že vlastně vždycky může být na straně těla nějaké omezení. U dětí, se kterými jsem pracovala,  bylo patrné, bylo vidět. A já jsem s ním počítala. Takže jsem věděla, že cesta, kterou půjdu, bude jiná, bude možná trošku klikatejší.

Nicméně díky právě tady tomu pohledu jsem se naučila, že i zdravé děti mohou mít na straně svého těla nějaké omezení, které je prostě nepouští dál tam, kam je chceme my dostat. Ale co je trošku složitější, je si uvědomit, že tohle omezení často není vidět. Protože se děti běžně hýbou, někdy se hýbou až moc, jsou třeba příliš roztržité, nepozorné a tak dále.

Ale to jejich tělo může mít, nechci říct, že stejné omezení, ale může mít nějaké skryté omezení, které my na první pohled nevidíme jako rodiče. Někdy ho nevidíme ani jako terapeuti hnedka. A právě to jim nedovoluje udělat třeba danou činnost, tak, jak bychom chtěli.

Je velmi snadné říct: „On je líný, nechce, nespolupracuje."

Skutečná výzva je však ptát se: PROČ to tak je?

Jak se dítěte ptát

Místo nálepky „líný" dejme dítěti prostor a ptejme se:

• Proč se ti to nechce dělat?
• Co ti na tom vadí?
• Kde přesně cítíš, že ti to nejde?
• Jak bys to potřeboval jinak?

Možná řekne: „Nebaví mě sedět, chci se u toho hýbat." A vy spolu vymyslíte úplně novou verzi aktivity, která ho nadchne.

Ne s výtkou, ne s tím, že ho shodíme, zesměšníme, ale tím, že mu otevřeme náruč a řekneme mu tak fajn, tak zkus to vymyslet, jak bychom to mohli udělat jinak. A to je právě ta vrstva komunikace, která je v logopedii mnohdy opomíjená, ale je to ta nejdůležitější část. Umět se nacítit, umět se ptát, umět vyjádřit svoje potřeby, svoje pocity, svoje vlastně emoce, svoje vnímání uvnitř svého těla, postavit se sám za sebe a říct si, jak to potřebuji já.

A z mé zkušenosti ve chvíli, kdy se otevře okno té úvahy, že to můžu udělat jinak, že dítě není líné, že se najde cesta, která může být pro něj prospěšnější, jednodušší, vhodnější, tak to tak vždycky je. Vždycky to tak je. A někdy to chvilku trvá.

Nicméně to chce respekt, otevřenost a trpělivost. Chce to schopnost a umění vnímat sebe sama ve vztahu k tomu procesu, který se odehrává. 

A samozřejmě někdy vám děti můžou říct: „Mě to nebaví." A to je v pořádku – můžete vysvětlit, proč je úkol důležitý, a současně hledat formu, která bude snesitelná a funkční.

A mně to řeknou někdy i děti na terapii. Já řeknu, fajn, je to v pořádku, že tě to třeba teď nebaví. A můžeme to vymyslet jinak, anebo i přesto, že tě to teď nebaví, tak já ti vysvětlím, proč to musíš dělat a k čemu ti to pomůže, kam tě to vede. A možná se ti pak bude na lépe pracovat.

A neberu si to osobně, když mi dítě řekne, že ho to nebaví. Má na to naprosté právo. Naopak já jsem nesmírně vděčná, že to děti řeknou, protože pak není důvod, abychom se v tom trápili a můžeme to vymyslet tak, aby nás to bavilo. A to je ten klíč.

Klíč je vždycky v tom, aby to bylo zábavné. Nemyslím tím, že u toho máte dělat kotrmelce a nějaký ejchuchu. Ale to nastavení dítěte musí být vlastně naladěné na pozitivno a na přijímání.

Nemusí ho to bavit, protože třeba také se mu něco stalo při tom, když jste mu šáhli do pusy a chtěli jste pohnout s jeho jazykem. Nebylo mu to příjemné. 

Jsou to prostě drobné věci, které se stanou. A nebo je to třeba tím, že se zrovna před terapií maminka s holčičkou pohádaly. To naštvání vůbec není mířené k vám, je tam emoce, která ještě potřebuje doznít, protože se něco předtím stalo.

Závěrem

Lenost tam nikdy není náhodou. A ta lenost tam není lenost. Lenost je nezkoumat, co za tou leností stojí.

Já budu ráda, když mi napíšete, jak to cítíte vy, jakou máte zkušenost, na co jste třeba přišli. 

Mgr. Martina Kolmanová

Klinická logopedka s celostním přístupem. Pohybuje se v oblasti logopedie přes více jak 20 let a díky několikaleté praxi má vyzkoušené, jaké materiály u dětí nejvíce fungují. Zastává myšlenku komplexní péče, aby pomůcka rozvíjela vždy více dovedností najednou.